|
|
|||||||||||||||||||
--- franek@evco.biz ---
|
Platné právní normyPřevážná většina poškozených neví o svých zákonných nárocích na náhradu škody za újmu na zdraví nebo úmrtí blízké osoby. Ale neznalost zákona neomlouvá.
Základní právní normou, stanovující výplatu náhrady v případě škody na zdraví nebo usmrcení příbuzného, je Občanský zákoník
(zákon 40/1964 Sb.).
Odpovědnost za škodu je řešena v hlavě druhé. Škodou na zdraví či úmrtím se zabývá oddíl třetí, § 444 a následující.
Viz vybrané paragrafy níže.
Způsob a rozsah náhrady
(1) Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
(2) Škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to
možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
(3) Byla-li škoda způsobena úmyslným trestným činem, z něhož měl pachatel
majetkový prospěch, může soud rozhodnout, že je možno právo na náhradu
škody uspokojit z věcí, které z majetkového prospěchu nabyl, a to i
tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu
rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na náhradu škody uspokojeno,
nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat.
§ 443
Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
§ 444
(1) Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a
ztížení jeho společenského uplatnění.
(2) Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a
sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za
bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v
jednotlivých případech.
(3) Za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to
a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,
b) každému dítěti 240 000 Kč,
c) každému rodiči 240 000 Kč,
d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,
e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v
době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem
jeho smrti, 240 000 Kč.
§ 445
Ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým
důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého
před poškozením dosahoval.
§ 446
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného
činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským.
§ 447
(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a
výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního
důchodu.
(2) Náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem poškozeného a s případným
invalidním důchodem nebo částečným invalidním důchodem nesmí přesahovat
částku stanovenou předpisy pracovního práva pro náhradu škody při
pracovních úrazech a nemocech z povolání. Toto omezení neplatí, byla-li
škoda způsobena úmyslně; z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud
určit vyšší částku náhrady též tehdy, byla-li škoda způsobena hrubou
nedbalostí.
(3) Náhrada za ztrátu na výdělku přísluší žáku nebo studentu ode dne, kdy
měla skončit povinná školní docházka, studium nebo příprava pro
povolání,
a) po dobu, o kterou se následkem úrazu, popřípadě nemoci z povolání
prodloužila jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava pro
povolání,
b) po dobu neschopnosti pro úraz nebo nemoc z povolání,
c) po dobu trvání invalidity třetího stupně vzniklé v souvislosti s úrazem
nebo nemocí z povolání,
d) po dobu trvání invalidity prvního nebo druhého stupně vzniklé v souvi-
slosti s úrazem nebo nemocí z povolání, nebo byl-li v této souvislosti
uznán osobou se zdravotním postižením, pokud vlastní vinou nezameškává
příležitost k výdělku vykonáváním práce pro něho vhodné.
(4) Vláda České republiky může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji
mzdové úrovně, upravit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě.
§ 447a
Náhrada za ztrátu na důchodu náleží v částce rovnající se rozdílu mezi
výší důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, a výší důchodu, na
který by mu vznikl nárok, jestliže by do průměrného měsíčního výdělku,
z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti, kterou fyzická osoba pobírala v
období rozhodném pro vyměření důchodu.
§ 448
(1) Při usmrcení se hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým,
kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Náhrada
nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny
dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.
(2) Při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada
nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku,
do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle
ustanovení § 447 odst.2.
§ 449
(1) Při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením.
(2) Při usmrcení se hradí též přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud
nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní sociální
podpoře.
(3) Náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil.
§ 449a
Budoucí nároky podle ustanovení § 445 lze odškodnit jednorázově na
základě písemné dohody o jejich úplném a konečném vypořádání mezi
oprávněným a povinným. Totéž platí o budoucích nárocích podle § 446 až
449.
Snížení náhrady
Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží.
Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k
osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila;
přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena.
Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
Občanský zákoník je obecnou normou. Proto, co se týče výše odškodného, jsou důležité ostatní
zákony a předpisy, na které se zmíněný zákoník odkazuje.
V první řadě je to Vyhláška Ministerstva zdravotnictví o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění
(vyhláška 440/2001 Sb.,
resp. 50/2003 Sb.).
Ze zmíněné vyhlášky vybíráme jen základní ustanovení bez příloh:
440/2001 Sb. ze dne 30. listopadu 2001 o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění Změna: 50/2003 Sb.
Ministerstvo zdravotnictví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních
věcí stanoví podle § 444 odst.2 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění zákona č. 367/2000 Sb., a podle § 203 zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění zákona č. 188/1988 Sb., zákona č. 3/1991 Sb. a
zákona č. 74/1994 Sb.:
§ 1
Touto vyhláškou se stanoví výše, do které se poskytuje náhrada za
bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem,
nemocí z povolání nebo jiným poškozením zdraví (dále jen "škoda na
zdraví"), a určování výše této náhrady v jednotlivých případech (dále
jen "odškodnění").
§ 2
(1) Odškodnění bolesti se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanovené-
ho v přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, a to za bolest způsobenou škodou
na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků; za bolest
se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou
na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla, (dále jen "poškozený").
Bodové ohodnocení škody na zdraví se vymezuje v lékařském posudku.
(2) Pokud není bodové ohodnocení posuzované škody na zdraví uvedeno v
přílohách č. 1 a 3 této vyhlášky, použije se bodové ohodnocení za škodu
na zdraví, s níž lze posuzovanou škodu po stránce bolesti nejspíše
srovnávat.
§ 3
(1) Odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodo-
vého ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za
následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatel-
ně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti,
zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně
výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělá-
vání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na
zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského
uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému
vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného
uplatnit se v životě a ve společnosti.
(2) Bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se vymezuje v lékař-
ském posudku.
(3) Pokud není bodové ohodnocení posuzovaných následků uvedeno v přílohách
č. 2 a 4 této vyhlášky, použije se bodové ohodnocení za následky, s
nimiž lze posuzované následky nejspíše srovnávat podle jejich povahy
a rozsahu.
Určování bodového ohodnocení
(1) Při určování bodového ohodnocení bolesti se hodnotí akutní fáze
bolesti, přitom posuzující lékař vychází z podrobných písemných
informací předaných předchozím ošetřujícím lékařem.^1) Při určování
bodového ohodnocení bolesti stanoveného rozmezím bodů se dále přihlíží
zejména k rozsahu a způsobu poškození zdraví, jeho závažnosti, k
průběhu léčení včetně náročnosti použité léčby a ke vzniklým
komplikacím.
(2) Bodové ohodnocení bolesti lze provést až v době stabilizace bolesti.
(3) První operace u zlomenin a uzavřených poranění kostí nebo jiných
systémů organismu se hodnotí jako otevřená rána; u každé další operace
provedené v těchto případech se bodové ohodnocení zvyšuje o polovinu.
(4) Bolest vzniklá v souvislosti s původně nepředpokládanou operací, k níž
však původní škoda na zdraví vedla, se hodnotí jako nově vzniklá
bolest.
§ 5
(1) Při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění se
hodnotí závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh
léčení.
(2) Pokud byl poškozený pro dřívější ztížení společenského uplatnění již
odškodněn a odškodňuje-li se nastalé zhoršení tohoto ztížení společen-
ského uplatnění, které při dřívějším hodnocení nebylo předpokládáno,
odečte se z bodového ohodnocení nově hodnoceného ztížení společenského
uplatnění výše bodového ohodnocení dříve přiznaná.
(3) Pokud společenské uplatnění poškozeného bylo již ztíženo předchozími
změnami zdravotního stavu nesouvisejícími s posuzovanou škodou na zdra-
ví, hodnotí se pouze následky, které vznikly z této škody na zdraví,
popřípadě vedly k podstatnému zhoršení předchozích změn zdravotního
stavu.
§ 6
(1) Pokud škoda na zdraví
a) vyžadovala náročný způsob léčení, zvýší se bodové ohodnocení škody na
zdraví podle příloh č.1 a 3 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky
bodového ohodnocení; náročným způsobem léčení se rozumí zejména infekce
rány prodlužující dobu léčení,
b) vyžadovala mimořádně náročný způsob léčení, zvýší se bodové ohodnocení
škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky nejvýše na dvoj-
násobek celkové částky bodového ohodnocení; mimořádně náročným způsobem
léčení se rozumí zejména léčení zahrnující dlouhodobou plicní venti-
laci, kanylaci velkých cév nebo dialýzu,
c) vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na
zdraví podle příloh č.2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky
bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí
takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění
v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na
věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě.
(2) Pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více položek poškození zdraví
stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové ohodnocení těchto položek
se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu, nesmí součet
bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou nebo
funkční ztrátu.
§ 7
(1) Výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na
základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku.
(2) Hodnota 1 bodu činí 120 Kč.
(3) Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud^2)
výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
§ 8
(1) Lékařský posudek za účelem stanovení výše odškodnění v jednotlivých
případech
a) zpracovává posuzující lékař, který je ošetřujícím lékařem poškozeného;
v případě nemoci z povolání je tímto lékařem ošetřující lékař zdravot-
nického zařízení oprávněného k posuzování nemocí z povolání,^3)
b) vydává zdravotnické zařízení, jehož posuzující lékař zpracoval lékařský
posudek, a v případě nemoci z povolání zdravotnické zařízení oprávněné
k posuzování nemocí z povolání, jehož posuzující lékař zpracoval lékař-
ský posudek.^3)
(2) Lékařský posudek se vydává
a) u bolesti, jakmile je možno zdravotní stav poškozeného považovat za
ustálený,
b) u ztížení společenského uplatnění zpravidla až po jednom roce poté, kdy
došlo ke škodě na zdraví. Nový lékařský posudek lze vydat v případě
výrazného zhoršení následků. Tento posudek nahradí dosavadní lékařský
posudek.
(3) Posuzující lékař zpracovává lékařský posudek na základě úplných písem-
ných informací předaných ošetřujícími lékaři, kteří se zúčastnili
léčení poškozeného.
(4) Pokud se na léčení poškozeného podílelo více zdravotnických zařízení,
vydává lékařský posudek zdravotnické zařízení, jehož posuzující lékař
zpracoval lékařský posudek; pokud jde o nemoc z povolání, vydává
lékařský posudek zdravotnické zařízení oprávněné k posuzování nemocí
z povolání.^3)
(5) V lékařském posudku se vždy uvádí
a) postupy, kterými posuzující lékař dospěl k závěru svého hodnocení,
b) položky příloh této vyhlášky, podle kterých bylo bodové ohodnocení
provedeno,
c) odůvodnění případného zvýšení bodového ohodnocení nad limity uvedené
v přílohách této vyhlášky.
(6) Lékařský posudek opatřený podpisem posuzujícího lékaře, jeho jmenovkou,
razítkem zdravotnického zařízení a datem vyhotovení se doručuje poško-
zenému proti písemnému potvrzení.
Přechodná a závěrečná ustanovení
Bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví,
které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují
podle dosavadních právních předpisů.
§ 10
1. vyhláška č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského
uplatnění,
2. vyhláška č. 84/1967 Sb., kterou se mění vyhláška č. 32/1965 Sb., o od-
škodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění,
3. vyhláška č. 76/1981 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č.
32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění,
ve znění vyhlášky č. 84/1967 Sb.,
4. vyhláška č. 54/1993 Sb., kterou se mění vyhláška č. 32/1965 Sb., o od-
škodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky
č. 84/1967 Sb. a vyhlášky č. 76/1981 Sb.
§ 11 Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2002. Ministr:
---------------------------------------------------------------------------
1) § 21 odst. 3 zákona č.48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o
změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů.
2) § 7 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozděj-
ších předpisů.
3) Vyhláška č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí
z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci
uznávají.
Dalším důležitým zákonem je zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla
(zákon 168/1999 Sb.).
Tento zákon je určující právní normou pro náhradu škod způsobených dopravními nehodami.
Níže naleznete citace paragrafů vymezujících především povinnosti pojišťoven.
Rozsah pojištění odpovědnosti
(1) Pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za
škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.
(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za
něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému
a) způsobenou škodu na zdraví nebo usmrcením,
b) způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož
i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji
opatrovat,
c) ušlý zisk,
d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování
nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b)
nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3
nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného
plnění pojistitelem,
pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné
události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá,
došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho
přerušení.
(3) Škoda podle odstavce 2 písm. a) až c) se hradí v penězích, maximálně
však do výše limitu pojistného plnění stanoveného v pojistné smlouvě.
(4) Pojištěný má dále právo, aby pojistitel za něj uhradil příslušnou zdra-
votní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vyna-
ložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění
podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění^15a), jestliže
zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskyt-
nutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato škoda
vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění
odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. To platí obdobně i v
případě regresní náhrady předepsané k úhradě pojištěnému podle zákona
upravujícího nemocenské pojištění^15b).
(5) Pojistná smlouva týkající se pojištění odpovědnosti musí být uzavřena
tak, aby toto pojištění na základě jediného pojistného platilo na území
všech členských států a dalších států uvedených v seznamu států, který
stanoví ministerstvo vyhláškou. Pojistitel je povinen tuto platnost
pojištění na zelené kartě vyznačit.
(6) Pojištění odpovědnosti platí i na území jiných států než států uvede-
ných v odstavci 5, pokud pojistitel tuto platnost pojištění na zelené
kartě vyznačil.
(7) V případě škody způsobené provozem tuzemského vozidla na území jiného
členského státu se rozsah pojištění odpovědnosti řídí právní úpravou
tohoto jiného členského státu, pokud podle tohoto zákona nebo podle
pojistné smlouvy není tento rozsah širší.
(8) Na škodu způsobenou provozem vozidla občanovi členského státu během
jeho přímé cesty mezi dvěma územími členských států, jestliže se na
území, kterým taková osoba projíždí a na kterém došlo k události, z níž
škoda vznikla, nevztahuje působnost žádné národní kanceláře
pojistitelů, se vztahuje právní úprava toho členského státu, na jehož
území má vozidlo obvyklé stanoviště.
§ 7
(1) Pojistitel nehradí
a) škodu, kterou utrpěl řidič vozidla,jehož provozem byla škoda způsobena,
b) škodu podle §6 odst.2 písm. b) a c), za kterou pojištěný odpovídá svému
manželu nebo osobám, které s ním v době vzniku škodné události žily ve
společné domácnosti, s výjimkou škody podle §6 odst.2 písm.c), jestliže
tato škoda souvisí se škodou podle § 6 odst. 2 písm. a),
c) škodu na vozidle,jehož provozem byla škoda způsobena, jakož i na věcech
přepravovaných tímto vozidlem, s výjimkou škody způsobené na věci,
kterou měla tímto vozidlem přepravovaná osoba v době škodné události
na sobě nebo u sebe, a to v rozsahu, v jakém pojištěný za škodu
odpovídá,
d) škodu podle § 6 odst. 2 písm. b) a c) vzniklou mezi vozidly jízdní
soupravy tvořené motorovým a přípojným vozidlem, jakož i škodu na
věcech přepravovaných těmito vozidly, nejedná-li se o škodu způsobenou
provozem jiného vozidla,
e) škodu vzniklou manipulací s nákladem stojícího vozidla,
f) náklady vzniklé poskytnutím léčebné péče, dávek nemocenského pojištění
(péče) nebo důchodů z důchodového pojištění v důsledku škody na zdraví
nebo usmrcením, které utrpěl řidič vozidla, jehož provozem byla tato
škoda způsobena,
g) škodu způsobenou provozem vozidla při jeho účasti na organizovaném
motoristickém závodu nebo soutěži, s výjimkou škody způsobené při
takovéto účasti, jestliže je řidič při tomto závodu nebo soutěži
povinen dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích,
h) škodu vzniklou provozem vozidla při teroristickém činu nebo válečné
události, jestliže má tento provoz přímou souvislost s tímto činem nebo
událostí.
(2) Byla-li škoda způsobena vlastníku vozidla provozem jeho vozidla, které
v době vzniku škody řídila jiná osoba, nebo osobě, která s vozidlem,
jehož provozem byla této osobě škoda způsobena, oprávněně nakládá jako
s vlastním nebo se kterým oprávněně vykonává právo pro sebe, a jestliže
v době vzniku škody řídila vozidlo jiná osoba, je pojistitel povinen
uhradit tomuto vlastníku nebo této osobě pouze škodu podle § 6 odst. 2
písm.a) včetně náhrady nákladů vynaložených na péči hrazenou z veřejné-
ho zdravotního pojištění a regresního nároku podle §6 odst.4.
(3) V případě střetu vozidel, která jsou ve vlastnictví téže osoby, se
škoda způsobená této osobě hradí pouze tehdy, jestliže jde o různé
provozovatele vozidel zúčastněných na vzniku škodné události a jestliže
není současně tato osoba provozovatelem vozidla, na němž byla tato
škoda způsobena.
(4) Plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, v rozsahu, v jakém
pojištěný za tuto škodu odpovídá a kterou poškozený řádně prokázal,
nelze odmítnout ani snížit s výjimkou případů uvedených v tomto zákoně.
§ 8
(1) Pojištěný je povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojisti-
teli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkající-
ho se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu
šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele.
(2) Pojištěný je povinen pojistiteli bez zbytečného odkladu písemně sdělit,
že
a) bylo proti němu uplatněno právo na náhradu škody a vyjádřit se k poža-
dované náhradě a její výši,
b) v souvislosti se škodnou událostí bylo zahájeno správní nebo trestní
řízení a neprodleně informovat pojistitele o jeho průběhu a výsledku,
c) poškozeným bylo uplatněno právo na náhradu škody u soudu nebo u jiného
příslušného orgánu, pokud se o této skutečnosti dozví.
(3) Pojištěný je povinen bez zbytečného odkladu doložit poškozenému na jeho
žádost údaje nezbytné pro uplatnění práva poškozeného na plnění podle
§ 9 odst. 1, nejméně však
a) své jméno, popřípadě jména, a příjmení a bydliště, název nebo obchodní
firmu a sídlo,
b) jméno, popřípadě jména, a příjmení a bydliště, název nebo obchodní
firmu a sídlo, popřípadě též místo podnikání vlastníka vozidla,
c) obchodní firmu a sídlo pojistitele, popřípadě též adresu sídla pobočky
pojistitele v České republice,
d) číslo pojistné smlouvy a
e) jedná-li se o vozidlo, které podléhá evidenci vozidel, státní poznávací
značku vozidla, kterým byla škoda způsobena.
(4) Pojištěný je povinen v případě dopravní nehody nepodléhající oznámení
Policii České republiky podle zákona upravujícího provoz na pozemních
komunikacích bez zbytečného odkladu předložit pojistiteli společný
záznam o dopravní nehodě.
(5) Požaduje-li pojistitel od pojištěného v případě dopravní nehody podle
odstavce 4 její oznámení Policii České republiky, uhradí pojištěnému
náklady s tím spojené.
§ 9
(1) Poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle §6 u příslušného
pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garanční-
ho fondu podle §24. Při uplatnění nároku je povinen předložit společný
záznam o dopravní nehodě, jedná-li se o dopravní nehodu nepodléhající
oznámení Policii České republiky podle zákona upravujícího provoz na
pozemních komunikacích.
(2) Plnění pojistitele je splatné do 15 dnů, jakmile pojistitel skončil
šetření nutné k zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit nebo jakmile
pojistitel obdržel pravomocné rozhodnutí soudu o své povinnosti
poskytnout pojistné plnění.
(3) Pojistitel je povinen provést šetření škodné události bez zbytečného
odkladu. Ve lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy bylo oprávněnou osobou
uplatněno právo na plnění z pojištění odpovědnosti, je pojistitel
povinen
a) ukončit šetření pojistné události a sdělit poškozenému výši pojistného
plnění podle jednotlivých nároků poškozeného včetně způsobu stanovení
jeho výše, jestliže nebyla zpochybněna povinnost pojistitele plnit z
pojištění odpovědnosti a nároky poškozeného byly prokázány, nebo
b) podat poškozenému písemné vysvětlení k těm jím uplatněným nárokům,
které byly pojistitelem zamítnuty nebo u kterých bylo plnění
pojistitele sníženo, anebo u kterých nebylo možno ve stanovené lhůtě
ukončit šetření.
(4) Nesplnil-li pojistitel povinnost podle odstavce 3, zvyšuje se částka
pojistného plnění, jehož se prodlení pojistitele týká, o úrok z prod-
lení. Sazba úroku z prodlení se stanoví ve výši diskontní sazby stano-
vené Českou národní bankou, platné k prvnímu dni prodlení, navýšené
o 4 % ročně. Úroky z prodlení se stanovují vždy samostatně za každý
započatý měsíc prodlení ve výši jedné dvanáctiny sazby úroku z prodle-
ní, přičemž sazba úroku z prodlení se aktualizuje každý měsíc s využi-
tím diskontní sazby České národní banky, platné k prvnímu dni daného
měsíce prodlení. Úroky z prodlení odvozené na základě diskontní sazby
se použijí, pokud není v pojistné smlouvě stanovena částka vyšší.
(5) Není-li ohroženo řízení o trestném činu podle zvláštního právního
předpisu nebo projednávání správního deliktu, sděluje orgán činný v
trestním řízení nebo orgán projednávající správní delikt pojistiteli
nebo Kanceláři údaje o dopravní nehodě v rozsahu podle zvláštního práv-
ního předpisu, popřípadě mu umožní nahlížet do spisu a pořizovat z něho
výpisy ve věci týkající se škodné události.
.
.
.
Samotný chodníkový zákon (zákon 97/2009 Sb.)
zde citovat nebudeme, neboť podstatné je novelizované znění
zákona 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích.
Část pátá tohoto zákona, upravuje užívání pozemních komunikací a v §27 odstavec 2 a 3 je jasně stanovena odpovědnost vlastníka komunikace.
Na druhé straně v odstavci 6 je uvedeno, že obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti chodníků,
místních komunikací a průjezdních úseků silnic.
Viz vybrané paragrafy níže.
§ 27
(1) Uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok
na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně
technického stavu těchto pozemních komunikací.
(2) Vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá za
škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou
byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho mož-
ností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi
a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem
upozornit.
(3) Vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž
příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo
průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho mož-
ností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi
a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem
upozornit.
(4) Vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá
podle obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitostí za
škody, které jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně
technického stavu těchto komunikací; neodpovídá však za škody vzniklé
vlastníkům sousedních nemovitostí v důsledku provozu na těchto pozemních
komunikacích.
(5) Úseky silnic, místních komunikací a chodníků, na kterých se pro jejich
malý dopravní význam nezajišťuje sjízdnost a schůdnost odstraňováním
sněhu a náledí, je vlastník povinen označit podle zvláštního právního
předpisu nebo prováděcího právního předpisu. Vymezení takových úseků
silnic stanoví příslušný kraj svým nařízením a vymezení úseků místních
komunikací a chodníků stanoví příslušná obec svým nařízením.
(6) Prováděcí předpis blíže vymezí rozsah, způsob a časové lhůty pro odstra-
ňování závad ve sjízdnosti dálnice, silnice a místní komunikace. Obec
stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdno-
sti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic.
§ 28
(1) Při znečištění dálnice, silnice nebo místní komunikace, které způsobí
nebo může způsobit závady ve sjízdnosti nebo schůdnosti, musí ten, kdo
znečištění způsobil, je bez průtahů odstranit a uvést tuto pozemní
komunikaci do původního stavu; nestane-li se tak, je povinen uhradit
vlastníkovi této pozemní komunikace náklady spojené s odstraněním
znečištění a s uvedením pozemní komunikace do původního stavu. Tím
nejsou dotčeny zvláštní předpisy upravující nakládání s nebezpečnými
věcmi.
(2) Při poškození dálnice, silnice nebo místní komunikace, které způsobí
nebo může způsobit závadu ve sjízdnosti nebo schůdnosti anebo ohrozit
bezpečnost silničního provozu podle zvláštního předpisu, musí ten,
kdo poškození způsobil, tuto skutečnost neprodleně oznámit vlastníkovi
pozemní komunikace a uhradit mu náklady spojené s odstraněním poškození
a s uvedením pozemní komunikace do původního stavu; může se též s
vlastníkem pozemní komunikace dohodnout, že poškození odstraní sám.
(3) Pokud závadu ve sjízdnosti nebo schůdnosti pozemní komunikace nelze
neprodleně odstranit, je ten, komu povinnost k odstranění znečištění,
popřípadě k úhradě nákladů na odstranění poškození náleží, povinen
místo alespoň provizorním způsobem neprodleně označit a závadu oznámit
vlastníkovi pozemní komunikace.
.
.
.
Nejdůležitější normou upravující odškodnění v případě pracovního úrazu je vyhláška ministerstva financí
č.125/1993 Sb.
z 5.dubna 1993.
Podle této vyhlášky mají všichni zaměstnavatelé povinnost mít sjednané zákonné pojištění odpovědnosti za škodu
při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. To je také vše, co je pro oblast odškodňování podstatné a proto dále
neuvádíme žádné citace z této vyhlášky. Z hlediska definice pracovního úrazu je důležitější nový zákoník práce.
Ten byl parlamentem schválen dne 21.dubna 2006. Účinnosti nabyl nový zákoník dnem 1.ledna 2007 a nahradil tak do té doby platný zákon č.65/1965 Sb.
Zákoník práce (zákon 262/2006 Sb.)
je nejdůležitější právní normou, která upravuje právní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.
To se týká i povinností zaměstnavatele při pracovních úrazech a nemocech z povolání.
Vybraná ustanovení zákona 262/2006 Sb.:
§ 105
(1) Zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo, je povinen objasnit
příčiny a okolnosti vzniku tohoto úrazu za účasti zaměstnance, pokud to
zdravotní stav zaměstnance dovoluje, svědků a za účasti odborové orga-
nizace nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci
a bez vážných důvodů neměnit stav na místě úrazu do doby objasnění
příčin a okolností vzniku pracovního úrazu. O pracovním úrazu zaměst-
nance jiného zaměstnavatele zaměstnavatel podle věty první bez zbyteč-
ného odkladu uvědomí zaměstnavatele úrazem postiženého zaměstnance,
umožní mu účast na objasnění příčin a okolností vzniku pracovního
úrazu a seznámí ho s výsledky tohoto objasnění.
(2) Zaměstnavatel vede v knize úrazů evidenci o všech úrazech, i když jimi
nebyla způsobena pracovní neschopnost nebo byla způsobena pracovní
neschopnost nepřesahující 3 kalendářní dny.
(3) Zaměstnavatel vyhotovuje záznamy a vede dokumentaci o všech pracovních
úrazech, jejichž následkem došlo
a) ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než 3 kalendářní
dny, nebo
b) k úmrtí zaměstnance.
Jedno vyhotovení záznamu o úrazu předá zaměstnavatel postiženému
zaměstnanci a v případě smrtelného pracovního úrazu jeho rodinným
příslušníkům.
(4) Zaměstnavatel je povinen ohlásit pracovní úraz a zaslat záznam o úrazu
stanoveným orgánům a institucím.
(5) Zaměstnavatel je povinen přijímat opatření proti opakování pracovních
úrazů.
(6) Zaměstnavatel vede evidenci zaměstnanců, u nichž byla uznána nemoc z
povolání, která vznikla na jeho pracovištích, a uplatní taková
opatření, aby odstranil nebo minimalizoval rizikové faktory, které
vyvolávají ohrožení nemocí z povolání nebo nemoc z povolání.
(7) Vláda stanoví nařízením způsob evidence, hlášení a zasílání záznamu o
úrazu, vzor záznamu o úrazu a okruh orgánů a institucí, kterým se
ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu.
§ 106
(1) Zaměstnanec má právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci, na informace o rizicích jeho práce a na informace o opatřeních
na ochranu před jejich působením; informace musí být pro zaměstnance
srozumitelná.
(2) Zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to,
že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví,
popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob; takové odmítnutí
není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.
(3) Zaměstnanec má právo a povinnost podílet se na vytváření bezpečného a
zdraví neohrožujícího pracovního prostředí, a to zejména uplatňováním
stanovených a zaměstnavatelem přijatých opatření a svou účastí na
řešení otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
(4) Každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní
bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob,
kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při
práci. Znalost základních povinností vyplývajících z právních a ostat-
ních předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních
předpokladů zaměstnance. Zaměstnanec je povinen
a) účastnit se školení zajišťovaných zaměstnavatelem zaměřených na bezpeč-
nost a ochranu zdraví při práci včetně ověření svých znalostí,
b) podrobit se preventivním prohlídkám, vyšetřením nebo očkováním stano-
veným zvláštními právními předpisy^32),
c) dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen,
a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi
zaměstnavatele,
d) dodržovat při práci stanovené pracovní postupy, používat stanovené
pracovní prostředky, dopravní prostředky, osobní ochranné pracovní
prostředky a ochranná zařízení a svévolně je neměnit a nevyřazovat z
provozu,
e) nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat jiné návykové látky na
pracovištích zaměstnavatele a v pracovní době i mimo tato pracoviště,
nevstupovat pod jejich vlivem na pracoviště zaměstnavatele a nekouřit
na pracovištích a v jiných prostorách, kde jsou účinkům kouření
vystaveni také nekuřáci. Zákaz požívání alkoholických nápojů se nevzta-
huje na zaměstnance, kteří pracují v nepříznivých mikroklimatických
podmínkách, pokud požívají pivo se sníženým obsahem alkoholu, a na
zaměstnance, u nichž požívání těchto nápojů je součástí plnění pracov-
ních úkolů nebo je s plněním těchto úkolů obvykle spojeno,
f) oznamovat svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci nedostatky a závady
na pracovišti, které ohrožují nebo by bezprostředně a závažným způsobem
mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví zaměstnanců při práci, zejména
hrozící vznik mimořádné události nebo nedostatky organizačních
opatření, závady nebo poruchy technických zařízení a ochranných systémů
určených k jejich zamezení,
g) s ohledem na druh jím vykonávané práce se podle svých možností podílet
na odstraňování nedostatků zjištěných při kontrolách orgánů, kterým
přísluší výkon kontroly podle zvláštních právních předpisů,
h) bezodkladně oznamovat svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci svůj
pracovní úraz, pokud mu to jeho zdravotní stav dovolí, a pracovní úraz
jiného zaměstnance, popřípadě úraz jiné fyzické osoby, jehož byl
svědkem, a spolupracovat při objasňování jeho příčin,
i) podrobit se na pokyn oprávněného vedoucího zaměstnance písemně určeného
zaměstnavatelem zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných
návykových látek.
.
.
.
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu Obecné ustanovení
Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do dne nabytí účinnosti právní
úpravy úrazového pojištění zaměstnanců se řídí odpovědnost
zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání
§272 až 274 a ustanoveními této hlavy, § 205d zákona č. 65/1965 Sb.,
zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a
zákona č. 220/2000 Sb., a vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví
podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášky
č. 43/1995 Sb., vyhlášky č. 98/1996 Sb., vyhlášky č. 74/2000 Sb. a
vyhlášky č. 487/2001 Sb.
Oddíl 2 Rozsah odpovědnosti a zproštění se odpovědnosti
(1) Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem,
jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvis-
losti s ním.
(2) Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání,
jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměst-
navatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl
postižen.
(3) Jako nemoc z povolání seodškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením
do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za
dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením do seznamu.
(4) Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vy-
plývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti
nezprostí.
§ 367
(1) Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda
vznikla
a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo
ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a
dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití
jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že
tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.
(2) Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda
vznikla
a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto
skutečnosti byly jednou z příčin škody,
b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování
tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy
anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal
lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenos-
tem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné
jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z
rizika práce.
(3) Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí zaměstnavatel
část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v
případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) uhradí však zaměstnavatel
alespoň jednu třetinu škody.
(4) Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy
anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se
zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si
má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.
§ 368
Zaměstnavatel se nemůže zprostit odpovědnosti zcela ani zčásti v
případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody
hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví,
pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.
Oddíl 3 Druhy náhrad
(1) Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna
nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu
odpovídá, povinen poskytnout náhradu za
a) ztrátu na výdělku,
b) bolest a ztížení společenského uplatnění,
c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením,
d) věcnou škodu; ustanovení § 265 odst. 3 platí i zde.
(2) Způsob a výši náhrady škody je zaměstnavatel povinen projednat bez
zbytečného odkladu s odborovou organizací a se zaměstnancem.
§ 370
(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší
zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody
způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady
mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského. Náhrada za
ztrátu na výdělku podle věty první přísluší zaměstnanci do výše jeho
průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních
3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské
nebo kdy mu podle §192 odst.1 části věty druhé za středníkem nepřísluší
náhrada mzdy nebo platu.
(2) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i
při jeho další pracovní neschopnosti z důvodu téhož pracovního úrazu
nebo nemoci z povolání. Průměrným výdělkem před vznikem škody podle
věty první je průměrný výdělek zaměstnance před vznikem této další
škody. Jestliže před vznikem této další škody příslušela zaměstnanci
náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrada
za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 se zaměstnanci poskytne do výše
částky, do které by mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti, kdyby nebyl neschopen práce. Za výdělek
po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje
náhrada mzdy nebo platu podle § 192 a nemocenské.
§ 371
(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným
výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním
úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného
invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního
důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodo-
vém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným
pracovním úsilím, se nepřihlíží.
(2) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i
při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz
nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění
nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemo-
cenského.
(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je
veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu
nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši
minimální mzdy (§ 111). Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal
uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které
mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru.
(4) Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměst-
nanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož
druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění
nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní
zaměstnanci.
(5) Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou
mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle
odstavce 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem
škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu
byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše
částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.
(6) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší
zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk
65 let nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.
§ 372
(1) Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje
zaměstnanci jednorázově.
(2) Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a
sociálních věcí vyhláškou výši, do které je možné poskytnout náhradu za
bolest a ztížení společenského uplatnění a určování výše náhrady v
jednotlivých případech.
§ 373
Účelně vynaložené náklady spojené s léčením přísluší tomu, kdo tyto
náklady vynaložil.
§ 374
Škodou podle tohoto zákona není případná ztráta na důchodu.
Oddíl 4 Druhy náhrad při úmrtí zaměstnance
(1) Zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání,
je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout:
a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,
c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,
d) jednorázové odškodnění pozůstalých,
e) náhradu věcné škody; ustanovení § 265 odst. 3 platí i zde.
(2) Práva vyplývající z odstavce 1 nejsou závislá na tom, zda postižený
zaměstnanec před svou smrtí uplatnil ve stanovené lhůtě svá práva na
náhradu škody.
§ 376
Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhrada
přiměřených nákladů spojených s pohřbem
(1) Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhrada
přiměřených nákladů spojených s pohřbem přísluší tomu, kdo tyto náklady
vynaložil. Od přiměřených nákladů spojených s pohřbem se odečte
pohřebné poskytnuté podle zvláštního právního předpisu.
(2) Náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem tvoří výdaje účtované
za pohřeb, hřbitovní poplatky, výdaje na zřízení pomníku nebo desky do
výše 20 000 Kč, výdaje na úpravu pomníku nebo desky, cestovní výlohy a
jedna třetina obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým podle
§ 116 občanského zákoníku.
(3) Vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji cenové úrovně,
zvýšit nařízením částku na zřízení pomníku nebo desky podle odstavce 2.
§ 377
(1) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým
zemřelý zaměstnanec výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a to
do doby, do které by tuto povinnost měl, nejdéle však do konce
kalendářního měsíce, kdy by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku.
(2) Náhrada nákladů podle odstavce 1 přísluší pozůstalým ve výši 50%
průměrného výdělku zaměstnance, zjištěného před jeho smrtí, pokud
výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, a 80 %
tohoto průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen
poskytovat více osobám. Od částek připadajících na jednotlivé pozůstalé
se odečte důchod přiznaný pozůstalým. K případnému výdělku pozůstalých
se nepřihlíží.
(3) Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se vychází z průměr-
ného výdělku zemřelého zaměstnance; náhrada nákladů na výživu všech
pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela
zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku podle §371, a nesmí
být poskytována déle, než by příslušela zemřelému zaměstnanci podle
§ 371 odst. 6.
§ 378
(1) Jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi a
nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši 240 000 Kč; rodičům
zemřelého zaměstnance, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti, v
úhrnné výši 240 000 Kč. Jednorázové odškodnění ve výši 240 000 Kč
přísluší i v případě, že se zemřelým zaměstnancem žil v domácnosti
pouze jeden rodič.
(2) Vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně
a životních nákladů, zvýšit nařízením jednorázové odškodnění pozůsta-
lých.
§ 379
Náhrada věcné škody přísluší dědicům zaměstnance.
Oddíl 5 Společná a zvláštní ustanovení o odpovědnosti za škodu
(1) Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt
zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým
a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v
přímé souvislosti s ním.
(2) Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro
plnění pracovních úkolů.
(3) Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do
zaměstnání a zpět.
(4) Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené ve zvláštním právním předpisu.
§ 381
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou
samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe.
.
.
.
Úplné znění všech platných zákonů, naleznete na
portálu veřejné správy České republiky.
Samozřejmě se v průběhu řízení mohou objevit další zákony, předpisy a vyhlášky, ale to je věc právníků a advokátů.
My máme k dispozici špičkové odborníky v oboru. Svěřte se do rukou profesionálů.
A nezapomeňte, že neplatíte žádné poplatky. Naši specialisté jsou odměňováni až z konečné částky odškodného,
které vymohou na pojišťovně. To je přece motivace, aby pracovali co nejlépe. A oni pracují pro Vás!
Našim cílem je nabízet nejvyšší kvalitu služeb a řídit se výlučně zájmy klienta.
EvCO zajistí klientům kompletní servis od přijetí žádosti až po vyplacení náležitého odškodného. |
|||||||||||||||||||
iLP © 2010 |
Libor Franěk - Obchodní zástupce EvCO |
